BARBORA HŮLKOVÁ

Bára je talentovaná atletka, věkem stále ještě žákyně, závodící za TJ Liaz Jablonec. Je především sprinterkou, ale specializaci si ještě stále hledá, a proto se věnuje třeba i překážkám a vícebojům. Sport ji opravdu baví a nebojí se skutečně ničeho - dříve hrála třeba i fotbal v klučičím mužstvu. HESU si ji vybralo do Elite týmu, aby ji mohlo podpořit také finančně a rozvíjet dále její dovednosti. Co vše musí Bára udělat proto, aby se dostala co nejvýš? Zeptali jsme se ji na pár otázek:

Jak dlouho se věnuješ atletice a proč sis vybrala zrovna ji?

Atletiku naplno dělám od podzimu 2012, kdy jsem začala trénovat u Jirky Randáka. Předtím jsem hrála 6 let fotbal v klučičím mužstvu, ale atletika mě bavila víc, proto vyhrála. 

 

Jaké sporty tě kromě atletiky baví?

Baví mě fotbal, nohejbal, volejbal, snowboard, lyže, brusle. Vlastně skoro všechny sporty kromě plavání a kola.

 

Co je tvoje hlavní disciplína a co by sis třeba ještě ráda vyzkoušela?

Hlavní disciplínou jsou sprinty, dálka, ale ještě se nechci úplně specializovat, takže dělám i překážky a víceboj. Ráda bych si vyzkoušela skok o tyči a naopak trpím u dlouhých běhů, ty nechci zkoušet vůbec.

 

Jaké jsou tvé aktuálně nejlepší dosažené výsledky?

Vzhledem k mým zdravotním problémům, jsem celou halovou sezonu musela vynechat, takže můžu hodnotit loňský rok 2016, kde jsem získala 6 zlatých a 2 stříbrné medaile na MČR – 4 zlaté medaile na MČR v hale v dálce, na 60 a 150 metrů a ve víceboji. Na dráze pak na 150 metrů a v dálce. Stříbrnou medaili pak mám ze štafety a z družstev. Nejlepším, pro mě dosaženým výsledkem, kterého si nejvíc cením, je finále MČR na 150 m, kde jsem zůstala pouhou setinu za národním rekordem a rekord MČR v dálce. A hodně si cením výkonu ve skoku dalekém, kde jsem zůstala pouhý jeden centimetr pod šestimetrovou hranicí.

 

Další Bářiny úspěchy:

Loni na Mezistátním utkání (Česko - Slovensko - Slovinsko - Chorvatsko - Maďarsko) jsem byla druhá na 100m, třetí na dálku a první ve štafetě. 

 

Jaký máš cíl pro rok 2017?

Hlavním cílem je pro mě po infekční mononukleóze a částečné ztrátě sluchu být už konečně zdravá. I kvůli těmto důvodům jsem se rozhodla, že se nebudu pokoušet o splnění limitu na MS U18 v Nairobi. Mým cílem je tedy nominovat se na červencový EYOF v Maďarsku, přeskočit hranici šesti metrů.

 

Kdo je tvým sportovním vzorem a proč?

Samozřejmě Zuzka Hejnová. A pak britský skokan Greg Rutherford. Líbí se mi jeho technika a je narozený ve stejný den jako já a také má potíže se sluchem :-). Mám i spoustu jiných oblíbených atletů, ale to by se sem nevešlo.

 

Jak často trénuješ?

Momentálně po několikaměsíční pauze, začínám postupně trénovat, až budu úplně fit, tak budu pravidelně trénovat 4x týdně a občas půjdu klusat s taťkou.

 

Které tréninky patří mezi nejvíce oblíbené a kterým by ses nejraději vyhnula?

Nejvíce mám ráda techniky a rychlostní vytrvalost. Kdybych mohla, tak se vyhnu kruháči a výšce.

 

Musíš dodržovat jídelníček jako většina sportovců? A co je tvoje nejoblíbenější jídlo?

Díky mononukleóze, jsem pozměnila svůj jídelníček, se kterým mi i hodně pomohly výživové specialistky z Wellnessie. Lehčí strava mi vyhovuje a jím takto pořád. Mám ráda ovoce, zeleninu, smoothie, ale i quinoa, kuskus nebo tofu a maso.

 

Jak nejraději trávíš svůj volný den?

Odpočívám, spím, poslouchám hudbu nebo zkouším ostatním sporty. 

“Snažím se dělat všechno tak, abych se sebou byla spokojená.”

 

Pokud chce být někdo z tvých vrstevníků stejně úspěšný, co vše pro to musí udělat?

Poctivě trénovat, ale i pravidelně rehabilitovat. Každý týden chodím do sauny, skoro denně si dávám doma vířivku a cvičím protahovací cviky. A i když se mi někdy vůbec nechce, tak se musím pravidelně učit, abych měla dobrý známky a nemusela to dohánět na konci roku, kdy většinou už ve škole chybím, protože jsem na soustředění nebo po závodech. 

 

Máš nějaké životní či sportovní motto? Jaké?

nažím se dělat všechno tak, abych se sebou byla spokojená. 

 

A jakákoliv zajímavost navíc :)

No vlastně jsem se ke sportu dostala náhodou. Dlouho to vypadalo, že budu sportovní nemehlo. Naši se mnou jezdili na přespoláky a po startu, když všechny děti vyběhly, jsem si sbírala kytičky a nikam neběžela, takže to se mnou vzdali.  Pak, když mi bylo 6 let, jsme se jeli kouknout na bratránka, jak hraje fotbal a chyběli jim hráči, tak mě jejich trenér postavil na hřiště, aby nemuseli zápas zrušit a mě to bavilo a od té doby jsem začala sportovat.